Nová smlouva
NOVÁ SMLOUVA
Ve sdělovacích prostředcích můžeme občas sledovat více či méně odborné diskuse na téma pravděpodobnosti existence života ve vesmíru a jeho případné podobě.
Touto otázkou se sice lidé zabývají od nepaměti, ale v poslední době nabývá na stále větší důležitosti. Přestože totiž objevy různých vědeckých disciplín odhalily mnohé dosud neznámé skutečnosti o procesu vývoje člověka nebo fungování vesmíru, probíhají tyto diskuze na úrovni kombinace vědomostí a míry fantazie přítomných diskutujících.
Ale už tím, jak intenzivně pátráme po mimozemském životě a snažíme se zachytit cokoli, co by mohlo být projevem jeho existence, připouštíme možnost, že vznik života na Zemi nemusí být výsledkem náhodných fyzikálních a chemických procesů, ale že byl stvořen záměrně. Tím zároveň vyvstává i otázka postavení člověka ve vesmíru.
On totiž vědecký názor, že se to všechno udělalo nějak samo, moc vědecký není, a tak i přesto, že Bibli s vědou běžně nespojujeme, je více než pravděpodobné, že se v tomto případě dvě zdánlivě protikladné filozofie zabývají stejnou problematikou.
Celá Bible je totiž sestavena z logicky seřazených informací, popisujících působení mimozemské civilizace na Zemi. S její pomocí tak lze sledovat odborně vedený proces stvoření a kultivace člověka řízený těmi, po nichž tak usilovně pátráme. Čas, neznalost a fantazie však proměnily tyto mimořádně inteligentní vesmírné bytosti a jejich techniku na pohádkové postavy. (Umělci netušili jak létali andělé, vědci nevěděli o existenci DNA, možnosti zásahu do genomu člověka nebo o asistované reprodukci.
Pokud ale porozumíme v Bibli používaným výrazům a termínům, objevíme udivující minulost lidstva.
Komunikace mezi vesmírem a lidmi už totiž probíhá, ale jinak, než očekáváme.
1) HOSPODIN, BŮH VESMÍRU - BŮH NEJVYŠŠÍ. (Člověk
ho není schopen spatřit. Je pro nás inteligentní životodárnou
energií, ovládající celý vesmír).
2) Hospodin, Bůh otců, anděl BOHA VESMÍRU a později Bůh
Izraele, byl viděn mnoha lidmi. Hovořil s nimi, jedl, pil a
používal různá technická zařízení. Bible o něm hovoří jako o
muži. Také on má své spolupracovníky.
HOSPODIN, BŮH VESMÍRU, pověřil tohoto svého anděla, (Boha otců), aby oživil pustou planetu, vytvořil na ní vhodné prostředí a stvořil člověka. Řekl mu:
HOSPODIN zástupů je jméno mé. Vložil jsem slova svá v ústa tvá a stínem ruky své přikryl jsem tě, abys štípil nebesa, založil Zemi a řekl Sionu: Lid můj jsi ty. (Iz. 51, 15 – 16)
I učinil Bůh zvěř zemskou podle pokolení jejího, … I stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej. (Muže a ženu).(I.M.1, 25 - 26)
Přestože se první lidé svým stvořitelům po fyzické stránce podobali, bylo je třeba zdokonalit na úroveň jejich stvořitelů.
Přímá přeměna v Edenu se však nepodařila, a tak si Bůh vytvořil národ, Izraelce, a postupně kultivoval člověka v rámci této uzavřené skupiny.
Ale ani Izraelci nedodržovali jeho nařízení. Plodili potomky mimo své společenství, a jak řekl prorok Ezdráš, smísili svaté símě s okolními národy. (Ezd. 9, 1 – 2)
Kolem roku tisíc př. n. l. proto zasáhl do vývoje člověka BŮH VESMÍRU, ukončil tento selektivní program a otevřel cestu do kosmu veškerému lidstvu.
Tím zbavil Hospodina, Boha Izraele, zodpovědnosti za výsledek kultivace člověka a uzavřel s lidmi smlouvu novou, smlouvu, která zaručuje všem stejné podmínky. Přenáší však na každého z nás i veškerou zodpovědnost.
Řekl mi: Služebník můj jsi, v Izraeli skrze tebe oslaven budu.
Já pak řekl jsem: Nadarmo jsem pracoval a marně sílu svou jsem strávil. Ale soud můj je u HOSPODINA a práce má u BOHA mého.
Na to řekl HOSPODIN, … abych přivedl k němu Jákoba; (byť by i nebyl sebrán Izrael).
I to však řekl HOSPODIN: Málo by bylo, abys mi byl služebníkem k pozdvižení pokolení Jákobových; proto dal jsem tě za světlo pohanům, abys byl spasení mé až do končin země.
(Iz. 49, 3 – 6)
Tato pak bude smlouva má s nimi, řekl HOSPODIN. Duch můj, který je v tobě, a slova má, která jsem vložil v ústa tvá, neodejdou od úst tvých, ani od úst semene tvého, ani od úst potomků semene tvého, pravil HOSPODIN, od tohoto času až navěky.
(Iz. 59, 21)
Neboť jako prší déšť nebo sníh s nebe a zase se tam nenavracuje, ale napájí zemi a činí ji plodistvou a úrodnou, tak bude slovo mé, které vyjde z úst mých.
Nenavrátí se ke mně prázdné, ale učiní to, co se mi líbí, a prospěšně vykoná to, k čemu je posílám. (Iz. 55, 8 – 11)
To, co BŮH VESMÍRU nazval svým slovem, neumíme přesně definovat, ale jde pravděpodobně o schopnost ho vnímat. Jeho předáním pověřil Boha Izraele.
Na tyto starozákonní události pak navazuje Nový zákon Janovým evangeliem.
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u BOHA, to Slovo byl BŮH. … (Jan 1, 1)
A na jiném místě Janova evangelia se říká: Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil. Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. (Jan 12, 47 – 49)
Na první pohled však zaujme skutečnost, že ačkoli je ustanovení Nového zákona důsledkem nedodržování zákona daného na Sinaji a předáním SLOVA proto pověřil BŮH VESMÍRU Boha Izraele, předal nám ho Ježíš.
Ale to, co z počátku působí jako nepřesnost nebo nepochopení, má své důvody. Z poslání Krista totiž jednoznačně vyplývá, že Bůh Izraele a Ježíš jsou jedna osobnost. Hospodin, Bůh otců, přišel na svět zachránit (spasit) svůj lid jako Ježíš Kristus. Jméno Ježíš, Ješua, znamená „Bůh zachraňuje“.
V Janovu evangeliu se proto o Ježíšovi píše:
NA SVĚTĚ BYL, SVĚT SKRZE NĚJ POVSTAL, ALE SVĚT HO
NEPOZNAL.
PŘIŠEL DO SVÉHO VLASTNÍHO, ALE JEHO VLASTNÍ HO
NEPŘIJALI.
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
(Jan 1, 10 – 14)
Ježíšův vstup do našeho světa však měl mnohem širší význam, než předání Slova BOHA VESMÍRU. Spolu s ním předal lidstvu i novou smlouvu a novou filozofii.
Přicházejí dny, prohlásil Hospodin, v nichž uzavřu s domem izraelským a s domem judským smlouvu novou.
Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země.
(Jer. 31, 31)
Toto je smlouva, kterou učiním s domem izraelským po těchto dnech, je výrok Hospodinův. Dám zákon svůj do jejich vnitřností a na srdce jejich napíši jej; i budu Bohem jejich, a oni budou mým lidem. (Jer. 31, 33)
Protože však je zároveň i tím, kdo ustanovil zákon na Sinaji, zrušil tresty za jeho nedodržení. Ježíšova tělesná smrt proto byla součástí jeho poslání.
Jakmile totiž zemřel ten, kdo ustanovil smlouvu na Sinaji, nemohli už být potrestáni ti, kteří ji přestoupili.(Ježíš je prostředníkem nové smlouvy s BOHEM).
Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od BOHA povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno – neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy!!!
Při závěti se musí prokázat smrt toho, kdo ji ustanovil. Jen závěť zemřelých je totiž platná; nemá však platnost, dokud žije ten, kdo ji ustanovil!!! (Žid. 9, 15 – 17)
Vdaná žena je zákonem vázána k žijícímu manželovi; když však muž zemře, je zproštěna zákona manželství. Právě tak jste se i vy, bratři moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých. (Řím. 7, 2 – 4)
Hospodin se ve Starém zákoně nazýval manželem nebo ženichem svého lidu často.
Přestože však je Nová smlouva a nová filozofie nabídnuta k uvážení celému lidstvu, neosloví každého. Podmínkou je totiž změna životních hodnot.
S nepochopením Ježíšova učení se proto počítalo předem. V knize proroka Izajáše se totiž píše:
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti … tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost.
(Iz. 53, 1 – 9)
A TAK ŽIDÉ, ANIŽ TO TUŠILI, DALI ZBIČOVAT A PŘIBÍT NA KŘÍŽ HOSPODINA, SVÉHO BOHA OTCŮ.
Přesto byli dál jeho lidem, neboť řekl: … vyleji na dům Davidův a na obyvatele Jeruzalémské Ducha milosti … I obrátí zřetel ke mně, kterého bodli. (Zach. 12, 9 – 10)
Ve Starém i v Novém zákoně jsou znaky, spojující Boha Izraele a Ježíše, uváděny často. Některé jsou sdělovány naprosto otevřeně, jiné vyplývají z logiky Ježíšova poslání. (Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit). (Mat.5, 17)
Přesto není pro mnoho lidí snadné tuto skutečnost přijmout.
To samé platí i pro tvrzení, že izraelský král David a Ježíš jsou po tělesné stránce v přímém příbuzenském vztahu. (Otec a syn). Je však třeba zdůraznit po tělesné stránce. Po té duchovní je Otcem Hospodina, Boha Izraele, a tedy i Ježíše, BŮH VESMÍRU. (Proto Ježíš hovoří o Otci). Neboť kterému z andělů kdy řekl: Syn můj jsi ty, … (Ž. 2, 7); (Židům 1, 5)
Důvody a způsob, jakým se stal král David otcem tělesnosti Ježíše, popisuje příběh o BOŽÍM (duchovním) chrámu, jehož stavbou byl pověřen Hospodin, Bůh Izraelský. (Ježíš).
Tímto příběhem se ale proplétá příběh druhý, popisující stavbu hmotného chrámu, budovaného králem Šalomounem. Tím však vznikl kompilát často naprosto protichůdných informací. (II. Samuelova ; I. Královská; I. a II. Paralipomenon).
Té noci stalo se slovo Hospodinovo k Nátanovi: Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: HOSPODIN ti oznamuje: Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten mi vybuduje dům a já upevním jeho království navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem.
Ustanovím jej ve svém domě a ve svém království navěky.
(1. Par. 17, 4 - 14)
Přestože tedy vzejde z lůna krále Davida, Otcem mu bude BŮH a na trůnu krále Davida bude vládnout světu navěky.
Tyto události pak měly pokračování až o tisíc let později, kdy mladá dívka, panna, skutečně porodila BOŽÍHO Syna, o němž se traduje, že je synem krále Davida.
Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel. (S námi Bůh). (Iz. 7, 14)
Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem NEJVYŠŠÍHO. A Pán BŮH mu dá trůn jeho otce Davida.
Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce. (Luk. 1, 31 – 33)
Na první pohled sice takové tvrzení vypadá nesmyslně, ale podíváme-li se na vše pohledem současných technických a lékařských možností, pak je možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit, že k početí Ježíše došlo pomocí tzv. asistované reprodukce. Napovídá tomu i návštěva anděla Gabriela u panny Marie před tím, než počala.
Naznačil to i Ježíš, když během svého rozhovoru s farizei a saducei položil otázku, na kterou tehdy nemohli znát odpověď.
Když se Ježíš zeptal: Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn? Odpověděli mu: Davidův. Řekl jim: Jak to tedy, že ho David nazývá Pánem, když praví: Řekl PÁN mému Pánu: Usedni po mé pravici.
Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem? A nikdo nebyl s to mu odpovědět. (Mat. 22, 41 – 45) (Luk. 20, 41 – 44)
Přijde muž jménem Výhonek, vyraší odspodu; ten zbuduje HOSPODINŮV CHRÁM. Neboť ten má vystavět CHRÁM HOSPODINŮV, a tentýž zase přinese slávu a sedět a panovat bude na trůnu svém … (Zach. 6, 12 – 13)
Ježíš řekl: Nikdo neví kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn, a ten, komu by to chtěl zjevit. (Luk. 10, 22)