Doba soudců
DOBA SOUDCŮ
Když Jozue propustil lid, odebrali se Izraelci každý do svého dědictví, aby obsadili zemi. Lid sloužil Hospodinu po všechny dny Jozuovy a po celou dobu života starších, kteří Jozua přežili. Po nich nastoupilo pokolení, které neznalo Hospodina, ani jeho dílo, které pro Izraelce vykonal. (Sd. 2, 1 – 14)
Snaha Izraelců připodobnit se okolním národům a žít jejich způsobem života však byla silná. Hospodinovy příkazy a nařízení pro ně byly omezením, se kterým se jenom neradi smiřovali. Hospodin proto ponechal na části území původní obyvatele a sledoval vývoj jejich vzájemných vztahů.
Hospodin tam proto ty pronárody nechal a nevyhnal je hned, ani je nevydal do Jozuových rukou.
Tyto pronárody ponechal Hospodin, aby jimi zkoušel Izraele, totiž ty, co nepoznali žádné boje o Kanán, aby věděli, co je válka. Bylo to pět pelištejských knížat, všechny Kanánce, Sidóňany a Chivejce, kteří obývali Libanonské pohoří. Ti zůstali, aby byl skrze ně Izrael zkoušen. (Sd. 3, 1 – 6)
Aby Izraelci pochopili, jak je pro ně nebezpečné nedodržovat Hospodinova nařízení, nechal je občas upadnout do područí některého z těchto vladařů.
Pokud však počínání nájezdníků překročilo určitou hranici, Hospodin vybral soudce, jehož prostřednictvím je vysvobodil.
Izraelci se dál dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Vydal je proto napospas králi aramského dvojříčí. Izraelci otročili Kúšanovi osm let. I volali Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, aby je vysvobodil, soudce Otníela.
Na něm spočinul duch Hospodinův a on se ujal soudu nad Izraelem. Vytrhl do boje a Hospodin mu vydal do rukou aramejského krále Kúšana Rišátajimského.
Na Kúšana Rišátajimského mocně dolehla jeho ruka. Země pak žila v míru čtyřicet let, dokud Otníel, syn Kenazův, nezemřel.
(Sd.3, 7 – 11)
Izraelci se však stále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. I vydal je Hospodin na pospas Jabínovi, králi kanánskému, který kraloval v Chasóru. Velitelem jeho vojska byl Sísera; ten sídlil v Charóšetu.
I volali Izraelci k Hospodinu, protože Jabín měl devět set železných vozů a po dvacet let Izraelce krutě utlačoval. Toho času v Izraeli soudila prorokyně (Hospodinova mluvčí) Debóra, žena Lapidótova. Ta poslala pro Báraka, syna Abínoamova.
Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje: Táhni hned na horu Tábor a vezmi s sebou deset tisíc mužů…
Když ohlásili Síserovi, že Bárak vystoupil na Horu Tábor, svolal celou svou vozbu, devět set železných vozů, i všechen lid, který měl v pohotovosti.
Debóra vyzvala Báraka: Připrav se, toto je den, kdy ti Hospodin vydal Síseru do rukou. Hospodin sám vytáhl před tebou. I sestoupil Bárak z hory Táboru a za ním deset tisíc mužů.
Hospodin ostřím meče uvedl ve zmatek Síseru a všechnu jeho vozbu a celý tábor před Bárakem. Sísera seskočil z vozu a prchal pěšky. (Sd. 4, 1 – 15)
Hospodinovy zbraně sice nejsou nikde podrobně popsané, ale jejich použití bylo pro tehdejší bojovníky natolik hrůzným zážitkem, že i zkušení válečníci ztráceli přehled o dění na bojišti a ve zmatku se zabíjeli navzájem. Vyděšený velitel vojska dokonce vyskočil ze svého válečného vozu a utíkal se ukrýt.
Sísera prchal pěšky ke stanu Jáely, ženy Kénijce Chebera … . Jáel vyšla Síserovi vstříc a zvala jej: Uchyl se, můj pane, uchyl se ke mně, neboj se!
Uchýlil se k ní do stanu a ona ho přikryla houní. Poprosil ji: Dej mi prosím napít trochu vody, mám žízeň. Na to ji požádal: Stůj u vchodu do stanu, a kdyby někdo přišel a ptal se tě: „Je zde někdo?“ odpověz: „ Není“. (Sd. 4, 17 – 20)
Části oslavné písně, zpívané Debórou na počest tohoto Hospodinova vítězství, však celkem jasně hovoří o tom, že útok na Síserovu vozbu byl veden shora.
Hospodine, když jsi vyšel ze Seiru, když jsi se bral z pole Edómského, třásla se země, nebesa dštila a oblaky déšť vydaly. (Sd. 5, 4 – 5)
S nebe bojováno, hvězdy z míst svých bojovaly proti Síserovi. Potok Kíšon odplavil ty krále. Země pak žila v míru po čtyřicet let. (Sd. 5, 20 – 21)
Ale ani takto jednoznačné projevy Hospodinovy převahy nad utlačovateli Izraelců je nepřiměly k tomu, aby změnili svůj způsob života. Znovu a znovu proto upadali do područí okolních národů. Nebýt Hospodina, byli už dávno zničeni.
Hospodin jim řekl: Což jsem vás nevysvobodil od Egypťanů, Emorejců, Amónovců a Pelištejců? Vy jste mě však zase opustili. Jděte za těmi bohy, které jste si vybrali, ať vás vysvobodí.
Izraelci Hospodinu odpověděli: Nalož s námi, jak sám uznáš za vhodné, jen nás ještě tentokrát vysvoboď. I ustrnul se nad bídou Izraele. (Sd. 10, 10 – 16)
Příběh soudce Gedeóna pak není zajímavý jen způsobem, jakým Hospodin porazil Midjánce, ale i tím, že navštívil Gedeóna osobně.
I přišel BOŽÍ posel a posadil se v Ofře pod posvátným stromem, který patřil Jóašovi; jeho syn mlátil pšenici v lisu, aby s ní utekl před Midjánci.
Hospodin se k němu obrátil a řekl: Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám.
On mu však namítl: Dovol prosím panovníku, jak bych mohl Izraele vysvobodit?
Ale Hospodin mu řekl: Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže.
Aby však bylo možné Midjánce porazit, museli být vyprovokováni k boji. Jak toho dosáhnout poradil Gedeónovi Hospodin.
Té noci mu Hospodin poručil: Vezmi býčka, který patří tvému otci …Zboříš Baalův chrám a skácíš posvátný háj, který je u něho.
Potom zbuduješ podle řádu na vrcholu toho kopce oltář Hospodinu, svému Bohu.(Sd. 6, 14 – 26)
Midjánci se zachovali tak, jak Hospodin předpokládal. Rozhodli se potupu svého božstva ztrestat.
Celý Midján spolu s Amálekem a syny východu se spojili, přešli Jordán a utábořili se v dolině Jizreelu.
Avšak Gedeóna vyzbrojil duch Hospodinův a on zatroubil na polnici, a tak k sobě svolal Abíezerovce. Rozeslal posly po celém Manasesovim, a i on byl k němu přivolán.
Za časného jitra se Gedeón a všechen lid, který byl s ním, utábořili u pramene Charódu. Tábor Midjánců byl od něho na sever, v dolině za návrším Móre.
I řekl Hospodin Gedeónovi: Je tu s tebou příliš mnoho lidu, než abych jim vydal Midjánce do rukou, aby se Izrael vůči mně nevychloubal: Vysvobodil jsem se vlastní rukou. … Třemi sty muži vás vysvobodím a vydám ti Midjánce do rukou. Všechen ostatní lid ať odejde, každý do svého domova. (Sd. 7, 1 – 7)
Nakonec ale ani těch tři sta mužů nebojovalo. V noci jen obestoupili nepřátelské ležení a na příkaz Gedeóna zatroubili na polnice a pozdvihli zapálené pochodně. Ostatní už zařídil Hospodin.
I zděšena jsou všecka vojska a křičíce, utíkali. Když pak troubilo v trouby těch tři sta mužů, obrátil Hospodin meč jednoho proti druhému, a to po všem ležení.
Utíkalo tedy vojsko až k Betseta do Zerenat až ku pomezí …
(Sd. 7, 1 – 24)
V dalších dnech už Izraelci jenom pronásledovali a pobíjeli skupiny vyděšených a prchajících bojovníků.
Jakmile je ale Hospodin zbavil nepřítele, přestali dodržovat jeho nařízení a vraceli se k poživačnému a nevázanému způsobu života. Hospodin vážně uvažoval o tom, že už všemu ponechá volný průběh.
Izraelci tak bez jeho pomoci prohráli bitvu s Pelištejci, upadli do jejich područí a přišli dokonce i o Boží schránu. (Pelištejci však netušili, že ve schráně je uložený zdroj energie, a tak svého činu velice rychle litovali).
Pelištejci vzali Boží schránu a zanesli ji do Ašdódu. Boží schránu vzali, přenesli ji do domu Dágonova a vystavili ji vedle svého boha Dágona.
Hospodnova ruka však těžce dolehla na Ašdóňany a způsobila mezi nimi zpoušť. Ranila je nádory, Ašdód i jeho území.
Obeslali tedy všechna pelištejská knížata, shromáždili je a tázali se: Co uděláme se schránou Boha Izraele? Oni odvětili: Nechť je dopravena do Gatu.
Sotva ji tam ale dopravili, způsobila Hospodinova ruka ve městě nesmírnou hrůzu a ranila muže města, malé i velké; vyrazily se jim nádory. Proto odeslali Boží schránu do Ekrónu. Sotva však přišla Boží schrána do Ekrónu, dali se Ekróňané do křiku: Dopravili k nám schránu Boha Izraele, aby umořili nás i náš lid.
Boží ruka tam dolehla velmi těžce. Muži, kteří nezemřeli, byli raněni nádory. (1.Sam. 5, 1 – 12)
Zdroj energie, umístěný v Hospodinově schráně, však nebyl nebezpečný jen nepřátelům Izraele, ale každému, kdo s ní manipuloval bez potřebných znalostí.
Po vrácení schrány se do ní podívali Izraelci a zemřeli také.
A když přijel vůz na pole Jozue Betsemského, tu zastavil. I byl tu kámen veliký. Levítové pak složili truhlu Hospodinovu i skříňku, a postavili na ten kámen veliký. … Pobil pak Hospodin z mužů Betsemských, kteří hleděli do truhly Hospodinovy, sedmdesáte mužů. (1.Sam. 6, 1 – 21)
Přesto, že měli Izraelci Hospodinovu schránu, žili dál v područí Pelištejců. V té době soudil Izrael poslední Hospodinem určený soudce, soudce Samuel.
Samuel vyhlásil: Shromážděte celý Izrael do Mispy a já se budu za vás modlit k Hospodinu.
Když se Pelištejci doslechli, že se Izraelci shromáždili do Mispy, vytáhla Pelištejská knížata proti Izraeli. To když uslyšeli synové izraelští, báli se příchodu Filistinských.
Proto řekli synové Izraelští Samuelovi: Nepřestávej volat za nás k Hospodinu, Bohu našemu, aby nás vysvobodil z ruky Filistínských. … I modlil se Samuel Hospodinu za Izraele a uslyšel jej Hospodin. (Také tento útok byl vedený shora) !!
Stalo se pak, že když obětoval Samuel oběť zápalnou, přiblížili se Filistínstí, aby bojovali proti Izraelovi, ale zahřměl Hospodin hřímáním náramným ten den nad Filistínskými a potřel je, i poraženi jsou před tváří Izraele.
Pak vytáhli muži Izraelští z Maspy, stíhali Filistínské a bili je až pod Betchar. Samuel vzal kámen, položil jej mezi Maspu a mezi Sen a nazval ho Eben-Ezer; neboť řekl: Až potud pomáhal nám Hospodin. (1.Sam. 7, 2 – 17)