O Bibli jinak

Hospodin svůj národ chránil

HOSPODIN SVŮJ NÁROD CHRÁNIL

A BOJOVAL S JEHO NEPŘÁTELI

Druhá Mojžíšova kniha nás na počátku seznamuje se skupinou sedmdesáti lidí, kteří přišli kolem r. 1.880 př. Kr. s Jákobem a jeho jedenácti syny do Egypta. (Josef už tam byl). Rychle však přechází k popisu situace, ve které se Izraelci nacházeli o více než čtyři století později.

Během této doby se totiž rozrostli v národ, vzbuzující u egyptských vládců obavy, a ti je proto zatěžovali vysokými pracovními úkoly. Porodním bábám dokonce přikázali zabíjet hebrejské chlapce hned po narození.

Hospodin rozhodl, že je z Egypta vyvede. Tento krok však bylo třeba připravit.

V této, pro Izraelce nelehké době, se narodil Mojžíš. Hebrejský chlapec, který byl jako tříměsíční dítě zvláštní shodou okolností nalezen a zachráněn z vody Nilu dcerou samotného faraóna. Byl vychován v paláci a získal odpovídající vzdělání. Žil spokojeným životem až do chvíle, než zabil Egypťana, týrajícího Hebreje. Za to mu hrozila smrt, a tak jako čtyřicetiletý utekl směrem na východ, do bezpečí pouště.

Došel až k Akabskému zálivu, na území obývané potomky Cetury, údajné druhé Abrahamovy ženy, kde se ho ujal významný midjánský kněz Jitro.

Mojžíš si vzal za ženu jeho dceru Siporu a čtyřicet let tam žil. Věnoval se chovu dobytka až do doby, než ho poblíž hory, o níž se říkalo, že na ní sídlí Bůh, vyhledal Hospodin.

Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu.

Tu se mu ukázal HOSPODINŮV anděl v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. I zavolal na něho Bůh z prostředku keře: Mojžíšíi Mojžíši! Nepřibližuj se sem! A pokračoval: Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.

Hospodin dále řekl: Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho křik pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.

Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kanánců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců.

Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta. (II.M. 3, 1 – 10)

Mojžíše to, co od Hospodina slyšel, udivilo. Stejně jako naprostá většina Izraelců, žijících už stovky let v Egyptě, měl jen matnou představu o historii svého národa. Nevěděl, že jejich pobyt v Egyptě Hospodin předem naplánoval. Nechápal, kdo Hospodin je, jaký k nim má vztah, a proč by je měl z Egypta odvádět. Izraelci přijali egyptský způsob života včetně náboženství, a na odchod rozhodně nepomýšleli.

Proto odpověděl: Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta? Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?

Tak jako neřekl Hospodin své jméno Jákobovi, když s ním zápasil, neřekl ho ani Mojžíšovi.(Důvod se ukáže až později). Proto jen neurčitě odpověděl: Jsem, který jsem.

A pak Mojžíšovi nařídil: Řekni Izraelcům toto: Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení. (II.M. 3, 11 – 15)

Mojžíš se ale snažil cestě do Egypta vyhnout. Byl tam nad ním vynesen rozsudek smrti, a tak měl dobrý důvod se nevracet. Pořád se na něco vymlouval.

Prosím panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, a nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.

Hospodin už začínal ztrácet trpělivost a tak mu řekl: Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý, nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?

Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!

Mojžíš však měl evidentně daleko větší hrůzu z faraóna než z Hospodina, protože řekl: Prosím panovníku, pošli si koho chceš.

(II.M. 4, 10 – 13)

Je zajímavé, že Hospodin připouštěl s lidmi, které si vybral ke spolupráci, takové diskuse. (Stačí vzpomenout na jeho rozhovor s Abrahamem na cestě k Sodomě). Tato Mojžíšova odpověď už však byla onou pověstnou kapkou.

Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl: Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten umí mluvit. Budeš k němu mluvit a vkládat mu slova do úst.

On bude mluvit k lidu za tebe, on bude tobě ústy a ty budeš jemu bohem. A tuto hůl vezmi do ruky; budeš jí konat znamení.

(II.M. 4, 14 – 17)

Farao však nebyl někdo, koho bylo možné zastrašit vzkazem od pro něho neznámého boha. Odpověděl jednoznačně: Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepropustím. (II.M. 5, 1 – 2)

A nařídil dozorcům, aby Izraelcům přidali práci. Ti pak Mojžíšovi a Áronovi vyčítali, že proti nim faraóna popudili.

Je však pravděpodobné, že Hospodin situaci vyostřil úmyslně, aby svého odchodu z Egypta nelitovali. Když ale začal pochybovat i Mojžíš, řekl: Nyní uvidíš, co faraónovi udělám. Donutím ho, aby je propustil; donutím ho, aby je vypudil ze své země. (II.M. 6, 1 – 2)

A pak skutečně několikrát zasáhl. Způsobil Egyptu rozsáhlé ekonomické škody, ale farao jeho nátlaku odolával. Až když zahubil vše prvorozené, vyhnal farao Izraelce ze země. Pobývali tam na den přesně čtyři sta třicet let.

ODCHOD Z EGYPTA

Odchod Izraelců z Egypta však byl organizačně mimořádně náročný. Důležité bylo zabránit v tak ohromném davu lidí a zvířat chaosu a panice.

Hospodin to vyřešil tak, že veškeré dění sledoval a řídil shora. Tím, že byl pro všechny viditelný, určoval směr pochodu. S Mojžíšem pak udržoval přímé spojení.

Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém, a tak jim svítil, že mohli jít ve dne i v noci.

Sloup oblakový se nevzdálil od lidu ve dne, ani sloup ohnivý v noci. (II.M.13, 21 – 22)

Farao si uvědomil, jak ztráta stovek tisíc levných pracovních sil Egypt poškodí. A také se těžko vyrovnával s tím, že podlehl Bohu otroků. Vydal proto rozkaz k jejich pronásledování a přivedení zpět. Závažnost jeho rozhodnutí podtrhuje skutečnost, že se osobně stíhání Izraelců zúčastnil.

Jakmile Izraelci faraónovo vojsko zpozorovali, dostali strach. Mojžíš už však měl o blížících se Egypťanech informace od Hospodina a věděl dokonce i to, jak zasáhne.

Řekl jim: Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte.

Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.

(II.M.14, 10 – 14)

Hospodin řekl Mojžíšovi: Proč ke mně voláš. Pobídni Izraelce, ať táhnou dál. Ty pak pozdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozpoltíš je.

Egypťané poznají, že já jsem Hospodin, až budu oslaven tím, co učiním s faraónem, s jeho vozy a jízdou.

Tu se zvedl BOŽÍ posel, který šel před izraelským táborem, aby šel za nimi. Oblakový sloup se před nimi totiž zvedl, postavil se za ně a vstoupil mezi tábor egyptský a izraelský.

Jedněm byl oblakem a temnotou, druhým osvěcoval noc; po celou noc se jedni k druhým nepřiblížili.

Egypťané je pronásledovali a vešli za nimi doprostřed moře, všichni faraónovi koně, vozy i jízda. Za jitřního bdění pak vyhlédl Hospodin ze sloupu ohnivého a oblakového na egyptský tábor a vyvolal v něm zmatek.

A odňal kola vozů jejich, aby je těžce táhli. I řekli si egyptští: Utečme před Izraelem, neboť Hospodin bojuje proti Egypťanům.

Tehdy Hospodin řekl Mojžíšovi: Vztáhni ruku svou na moře, ať se zase vrátí vody na Egyptské, na vozy jejich a na jezdce jejich. Nezůstal ani jediný.

Tak uviděl Izrael velikou moc, kterou osvědčil Hospodin na Egyptu. (II.M. 14, 15 – 31)

Odchod z Egypta ani vítězství nad egyptskou armádou však Izraelcům sebevědomí nijak nezvýšily. Zůstali dál společenstvím pastevců, vytržených ze svého zažitého způsobu života, a celé toto tažení vnímali spíš negativně.

Hospodin proto změnil původní plán. Vyhnul se území bojovných Pelištejců a vedl je jižněji, napříč pouští Šúr až na poušť Sín. A odtud pak na jih k Akabskému zálivu, k Rákosovému moři až pod Boží horu Choréb.

Do jejich společenství bylo třeba zavést řád.

Když farao lid propustil, nevedl je Hospodin cestou směřující do země Pelištejců, i když byla kratší. Bůh totiž řekl: Aby lid nelitoval, když uvidí, že mu hrozí válka, a nevrátil se do Egypta. Proto vedl lid oklikou, cestou přes poušť k Rákosovému moři.

(II.M. 13, 17 – 18)

Půjdeš v milosrdenství s lidem tímto, který jsi vykoupil; laskavě povedeš ho v síle své k příbytku svatosti své. (II.M. 15, 13)

Uvedeš je a štípíš je na hoře dědictví svého, na místě, které jsi k příbytku svému připravil. (II.M 15, 17)

Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala proti Mojžíšovi a Áronovi. Izraelci jim vyčítali: Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem. (II.M. 16, 1 – 3)

Hospodin proto musel vyřešit nedostatek potravy. Rozhodl se využít zdrojů, které měl se svými spolupracovníky k dispozici.

... zotevíral vrata nebes a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával. Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti. (Ž. 78, 24 – 25)

Od toho dne je následujících čtyřicet let zásoboval potravou. Způsob, jakým bylo toto nebeské zásobování prováděno, nám může připadat zvláštní, ale zajistit za daných podmínek pravidelné dodávky jídla pro milión lidí není tak snadno proveditelné.

Jednalo se pravděpodobně o granulovanou surovinu, kterou bylo možné zpracovat a připravit několika způsoby.

Mana byla jako koriandrové semeno a měla vzhled vonné pryskyřice. Lid jí chodil sbírat, pak ji mleli mlýnkem nebo drtili v hmoždíři, vařili v kotlíku nebo z ní připravovali podpopelné chleby; měla chuť jako pečivo zadělané olejem. (IV.M. 11, 7 – 8)

POD HOROU SINAJ

Protože však Hospodin došel k závěru, že s tímto neorganizovaným davem lidí a zvířat svého cíle nedosáhne, přivedl je pod horu Sinaj, na níž měl vybudované zázemí, a na rok se tam s nimi usadil. (Chorébu se vždy říkalo Boží hora).

Vzhledem k této změně však musel přeparkovat zařízení, které využíval jako svoji základnu. Byl to mohutný stroj, který Izraelci nazývali Hospodinova sláva.

Hospodin se rozhodl využít svého příletu a přistání na hoře Sinaj k upevnění své i Mojžíšovy autority.

Po příchodu Izraelců pod horu Choréb (Sinaj) si Hospodin zavolal Mojžíše, aby ho seznámil s plánem přistání a rozsahem bezpečnostních opatření.

Hospodin mluvil k Mojžíšovi: Hle, přijdu k tobě v hustém oblaku, aby lid slyšel, až s tebou budu mluvit, aby ti provždy věřili. … Vymezíš kolem lidu hranici a řekneš: Střezte se vystoupit na horu, nedotýkejte se ani jejího okraje. Kdokoli se hory dotkne, musí zemřít; nedotkne se ho žádná ruka, bude ukamenován, nebo zastřelen. Ať je to dobytče nebo člověk, nezůstane naživu.

Až se dlouze zatroubí na roh, smějí na horu vstoupit.

Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl.

Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se při úpatí hory. Celá hora Sinaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ní sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá se silně chvěla. Zvuk polnice stále více sílil.

Mojžíš mluvil a Hospodin mu hlasitě odpovídal. Hospodin totiž sestoupil na horu Sinaj, na vrchol hory.

Zavolal Mojžíše na vrchol hory a Mojžíš tam vystoupil. Hospodin Mojžíšovi řekl: Sestup a varuj lid, aby se nikdo nepokoušel proniknout k Hospodinu, ve snaze ho vidět. Mnoho by jich padlo. (II.M. 19, 3 – 21)

Je to hezký důkaz chybného odhadu jejich chování. Nikoho z nich něco takového ani nenapadlo. Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál.

A Hospodinova sláva přebývala na hoře Sinaj a oblak ji přikrýval po šest dní. Sedmého dne zavolal Hospodin na Mojžíše z oblaku.

A mluvil k Mojžíšovi hlasem z té hory Hospodin: Sami jste viděli, co jsem učinil Egyptským a jak jsem vás nesl na křídlech orličích a přivedl jsem vás k sobě.

Protož nyní, jestli skutečně poslouchati budete hlasu mého a ostříhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi, ačkoli má jest všecka země. (II.M. 19, 3 – 5)

Hospodinova sláva se zjevila pohledu Izraelců jako stravující oheň na vrcholku hory. (II.M. 24, 16 – 17)

Tam Hospodin vypracoval soubor zákonů, nařízení a ustanovení, kterým je Mojžíš postupně učil. Základem kodexu bylo dodnes známé desatero.

Řekneš synům Izraele: Viděli jste, že jsem s vámi mluvil z nebe. Neuděláte si mé zpodobení, neuděláte si bohy stříbrné ani zlaté.

— Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země.

— Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

— Nezobrazíš si boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi,

    dole na zemi nebo ve vodách.

— Nebudeš se ničemu takovému klanět ani to ctít. Já jsem

    Hospodin, tvůj Bůh. (II.M. 20, 1 – 5)

Zároveň je však zapojil do prací na výrobě přenosného zařízení, které by mu umožňovalo přímý a bezpečný kontakt s Izraelci během tažení do zaslíbené země.

Pozval si tedy Mojžíše na horu, aby mu předal kamenné desky s desaterem, a pověřil ho zorganizováním dobrovolné sbírky potřebných materiálů (oběti pozdvihování).

Hospodin řekl Mojžíšovi: Promluv k synům Izraele, ať pro mne vyberou oběť vzhůru pozdvihování. Vyberou oběť pozdvihování od každého, kdo ji dobrovolně odevzdá.

Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich. Uděláte všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku a všech nádob. (II.M. 25, 1 – 9)

Složitost celého projektu však vyžadovala, aby se Mojžíš zdržel u Hospodina déle než obvykle. Nevracel se celé týdny a Izraelci bez jeho vedení znejistěli.

Netušili, proč se nevrací, a začali se postupně od Hospodina odvracet. Naléhali na Mojžíšova bratra Árona, aby jim udělal boha jiného, boha, kterého uctívali už v Egyptě.

Áron situaci nezvládl a odlil jim ze zlata sochu býčka. Toho pak přijali za svého boha a uspořádali slavnost na jeho počest.

Když Hospodin viděl výsledek své práce, zažíval pocit marnosti. Dokonce došel k závěru, že toto společenství Izraelců zničí a začne od začátku.

Vážně zvažoval možnost, že si stvoří národ nový, národ, jehož základem by byly geny Mojžíše. (Pracoval v rámci uzavřené skupiny lidí, ne s celým lidstvem).

Toho se Mojžíš polekal. Dobře věděl, že by to udělat mohl. (Když dokázal stvořit dvanáct izraelských kmenů z Jákoba, mohl by je vytvořit i z něho).

I promluvil Hospodin k Mojžíšovi. Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z Egypta, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal.

Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ. (II.M. 32, 7 – 10)

Mojžíš však s likvidací celého národa nesouhlasil. Jeho postoj byl tak jednoznačný, že Hospodin svůj postoj změnil. Na potrestání viníků ale trval. Dohled nad provedením trestu proto nařídil Mojžíšovi. Toho dne zemřelo tři tisíce mužů.

Toto selhání Izraelců přineslo změnu, která Mojžíšovi usnadnila práci. Od toho dne už nemusel vystupovat za Hospodinem na horu, ale scházeli se ve stanu za táborem. Ten stan Mojžíš nazval stanem setkávání.

Mojžíš vzal stan a postavil ho venku za táborem. Nazval jej stanem setkávání. … Kdykoli Mojžíš vcházel do stanu, sestupoval oblakový sloup a stál u vchodu do stanu. A Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.

(II.M. 33, 7 – 11)

Tehdy Mojžíš vydal příkaz k zahájení prací na stavbě přenosného zařízení, s jehož plány a modely ho Hospodin seznámil během čtyřicetidenního pobytu na hoře Choréb.

Zařízení se rozkládalo na prostranství ohrazeném zástěnami z plátna vysokými pět loket. (Asi 2,5 m). Toto nádvoří tvořilo obdélník o ploše 50 x 100 loket, tedy přibližně 25 x 50 m, což je 1250 m2! (Pro lepší představu si stanovíme délku loktu na 50 cm). Uvnitř tohoto ohrazeného prostoru se nacházel stan setkávání a bronzový oltář.

Stan setkávání byl rozdělený oponou na dvě části. V zadní části byla umístěna schrána svědectví, v přední části se setkával Hospodin s Mojžíšem.

Schrána svědectví byla vyrobena z akáciového dřeva, zevnitř i zvenku obložena zlatem, a zakrýval jí příkrov se dvěma vytepanými cheruby.

Hospodin řekl Mojžíšovi: … a do schrány vložíš svědectví, které ti dám. Tam se s tebou budu setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, s tebou budu mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu.

Schrána sice svými rozměry 1,25 m na délku a 0,75 m na výšku i šířku nepůsobí nijak impozantně, ale vzhledem k tomu, že při kontaktu s ní docházelo i přes veškerá bezpečnostní opatření ke smrtelným úrazům, byl uvnitř pravděpodobně umístěn výkonný zdroj energie. (Svědectví).

Přední část stanu byla zařízena jednoduše a účelně. Byl tam stůl, sedmiramenný svícen, nádobí a malý oltář na pálení vonných látek.(O několik metrů dál byly Áronem řízené jatky). Zlato, ze kterého bylo veškeré zařízení stanu zhotoveno, pak usnadňovalo údržbu a dodržování hygieny.

Zhotovíš stůl z akáciového dřeva. Obložíš jej čistým zlatem. Zhotovíš k němu též mísy, pánvičky, konvice a obětní misky, používané k úlitbě; zhotovíš je z čistého zlata. (Besaleel zhotovil nádoby, které patří na stůl). Pravidelně budeš klást přede mne na stůl předkladný chléb.

Zhotovíš svícen z čistého zlata. Ke svícnu zhotovíš také sedm kahánků; kahánky ať jsou nasazeny tak, aby osvětlovaly prostor před ním. Zhotovíš k němu z čistého zlata i nůžky na knoty a pánve na oharky.

Zhotovíš i oltář k pálení kadidla. Potáhneš jej čistým zlatem…

(II.M. 25, 21 – 30)

Z popisu činností, které probíhaly před stanem setkávání vyplývá, že stavba plnila i mnohem prozaičtější úkoly, než bylo setkávání Hospodina s Mojžíšem.

Na nádvoří před stanem setkávání se totiž nacházel ještě jeden oltář. Byl daleko větší, než oltář na pálení kadidla, a nebyl potažený zlatem, ale bronzem. Také nářadí, používané na tomto oltáři, bylo bronzové. Zpracovávala se na něm obětovaná zvířata, včetně pravidelných dodávek masa pro Hospodina.

Zhotovil oltář pro zápalnou oběť z akáciového dřeva, čtyřhranný, pět loket dlouhý, pět loket široký a tři lokte vysoký.

Zhotovil i všechno oltářní náčiní; hrnce, lopaty, kropenky, vidlice a pánve na oheň. Zhotovil pro oltář také mřížový rošt z bronzu… (II.M. 38, 1 – 4)

Ve Třetí Mojžíšově knize je detailně popsán způsob provádění jednotlivých obětí. (Od oběti pokojné, což byla hostina na počest Boha, až po oběti za hřích, které byly trestem za různá provinění). Za jejich průběh a dodržování Hospodinových nařízení pak zodpovídal Mojžíšův bratr Áron a jeho synové.

DO ZEMĚ ZASLÍBENÉ

Rok po vyjití Izraelců z Egypta byla přenosná základna dokončena. Hospodin proto přikázal tábořiště pod horou Sinaj opustit a pokračovat v cestě do zaslíbené země.

Úspěšné obsazení území, ovládaného a bráněného mnoha místními panovníky, však vyžadovalo přesný plán a organizovaný postup. Hospodin proto vydal Mojžíšovi příslušné rozkazy.

Hospodin řekl Mojžíšovi na Sinajské poušti ve stanu setkávání: Pořiďte soupis celé pospolitosti Izraelců podle čeledí otcovských rodů. Ve jmenném seznamu bude každý jednotlivec mužského pohlaví od dvacetiletých výše, každý, kdo je schopen bojovat. Ty a Áron je spočítáte po oddílech.

Lévijci ale mezi ně započteni nebyli. Hospodin totiž řekl Mojžíšovi: Pokolení Léviho mezi Izraelce nezapočítáš a nepořídíš jejich soupis.

Lévijce přidělíš k příbytku svědectví, ke všemu jeho nářadí i ke všemu, co k němu patří. Budou nosit příbytek a všechno jeho nářadí a budou u něho přisluhovat; budou tábořit kolem příbytku. Než potáhne příbytek dál, lévijci jej složí; při táboření jej lévijci postaví.

Lévijci budou držet stráž u příbytku svědectví. Přistoupí-li někdo cizí, zemře.

Izraelci budou tábořit každý u svého praporu; pod znaky svého otcovského rodu; budou tábořit opodál kolem stanu setkávání.

Vpředu, na východní straně, se utáboří po oddílech prapor tábora Judova. Předákem Judovců bude Jachšón.

Prapor tábora Rúbenova po oddílech bude na jižní straně. Předákem Rúbenovců bude Elisur.

Pak potáhne stan setkávání a tábor lévijců uprostřed ostatních táborů.

Potáhnou tak, jak budou tábořit, každý na určeném místě, prapor za praporem. (IV.M. 1, 1 – 54; IV.M.2, 1 – 34)

Tábor pod horou Sinaj opustili Izraelci seřazeni do bojových útvarů. Hospodin řekl Mojžíšovi: Zhotov si dvě stříbrné trubky. Uděláš je z tepaného stříbra. Budou ti sloužit ke svolávání a k povelu, že tábory mají táhnout dál.

Když přešli poušť Páran, utábořili se na Hospodinův příkaz jižně od Emorejského pohoří v Kádeši. Odtud měli začít Kananejskou zemi obsazovat.

Tam řekl Hospodin Mojžíšovi: Pošli muže, aby prozkoumali Kananejskou zemi, kterou dávám Izraelcům. Pošlete po jednom muži z jejich otcovských pokolení, vždy jejich předáka! Mojžíš je tedy na rozkaz Hospodinův poslal z Páranské pouště.

Všichni ti muži byli náčelníci Izraelců.

Když se průzkumníci po čtyřiceti dnech vrátili zpět a vyprávěli ostatním co viděli, nastalo zděšení. Země je skutečně úrodná a krásná, jak říkal Hospodin, ale lid, který tam sídlí, je mnohem silnější než Izraelci a jejich města jsou velká a opevněná.

Celá společnost se okamžitě postavila proti Mojžíšovi a Áronovi. Vyčítali jim: Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebude pro nás lépe vrátit se do Egypta?

I řekli si vespolek: Ustanovme si náčelníka a vraťme se do Egypta.

Jozue a Káleb, dva z těch, co prováděli průzkum Kanánské země, se jim snažili vysvětlit, že nad nimi s pomocí Hospodina zvítězí, ale málem je ukamenovali.

Vtom se všem Izraelcům ukázala při stanu setkávání Hospodinova sláva. Hospodin řekl Mojžíšovi: Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit?

Budu jej bít morem a vydědím jej, a z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on. (IV. M. 14, 5 – 12)

Během krátké doby to bylo už podruhé, co Hospodin zvažoval možnost zavrhnout Izraelce. Znovu musel kvůli nevyzrálosti Izraelců odložit obsazení Kanánu. Mojžíšovi ale nakonec řekl:

Vyřiď jim: Jakože jsem živ, je výrok Hospodinův, naložím s vámi tak, jak jste si o to říkali. Na této poušti padnou vaše mrtvá těla.

Ale vaše děti, o nichž jste tvrdili, že se stanou kořistí, do ní uvedu. Avšak vaše mrtvá těla padnou na této poušti. Podle počtu dnů, v nichž jste dělali průzkum země, ponesete své viny. Za každý den jeden rok, za čtyřicet dnů čtyřicet let.

Zítra se obraťte a táhněte pouští cestou k Rákosovému moři. (IV.M. 14, 26 – 34)

Tato změna ale měla dopad i na Mojžíše. Místo toho, aby vedl Izraelce do bojů a rozděloval jim získaná území, vracel se s nimi k Rákosovému moři. Měl už svůj věk a před sebou čtyřicet let práce na poušti.

Když vyřídil Izraelcům Hospodinovo rozhodnutí, tak dodal: Kvůli vám se Hospodin rozhněval také na mne. Řekl mi: Ani ty tam nevejdeš. Jozue, syn Núnův, který ti je k službě, ten tam vejde. Posilni ho, neboť on rozdělí Izraeli zemi v dědictví. (V.M. 1, 37 – 38)

Z Kádeše tedy táhli zpět na jih, podél pohoří Seir k Rákosovému moři. Vrátili se k hoře Choréb, aby pak čtyřicet let putovali pouští Páran.

Teprve když mladí nahradili generaci svých rodičů, ukončil Hospodin jejich pobyt na poušti.

Tu mi Hospodin řekl: Už dlouho obcházíte toto pohoří. Obraťte se směrem na sever. Lidu přikaž: Procházíte územím svých bratří Ezauovců, sídlících v Seiru.

Budou se vás bát, ale mějte se na pozoru. Nedrážděte je, neboť z jejich území vám nedám ani šlépěj půdy. Pohoří Seir jsem dal do vlastnictví Ezauovi.

Přešli jsme tedy mimo území bratří Ezauovců. Šli jsme stranou cesty, pustinou od Élatu a Esjón-geberu. (V.M. 2, 2 – 8)

Celá pospolitost Izraelců dorazila v prvním měsíci na poušť Sin. Lid se usadil v Kádeši. Tam zemřela Mirjam a byla tam i pochována. Z Kádeše táhli dál, až došli k hoře Hóru.

Na hoře Hóru na pomezí edómské země řekl Hospodin Mojžíšovi a Áronovi: Áron bude připojen ke svému lidu a nevejde do země, kterou dám Izraelcům.

Vyveď Árona a jeho syna Eleazara na horu Hór. Svlékni Áronovi jeho roucho a oblékni do něho jeho syna Eleazara. Áron bude připojen ke svému lidu, zemře tam.

Mojžíš vykonal, co mu přikázal Hospodin. Před očima celé pospolitosti vystoupili na horu Hór. I zemřel tam Áron na vrcholu hory.

Mojžíš s Eleazarem pak sestoupili s hory. (IV.M. 20, 22 – 28)

O tom, co se skutečně odehrálo na vrcholu hory, vědí jen Hospodin, Mojžíš, Áron a Eleazar. Popis Áronova odchodu z tohoto světa je totiž natolik zvláštní, že mnohem víc připomíná loučení přátel někde na nádraží, než úmrtí člověka.

Hospodin mu oznámil kdy a kde umře, a Mojžíš s Eleazarem ho šli doprovodit. Pomineme-li to, že jako relativně zdravý člověk vzal tento fakt jen prostě na vědomí a nijak se nebránil, zůstává otázka, proč lezl umřít na horu.

A že by tam u něj Mojžíš s Eleazarem seděli a čekali až umře, aby ho na hoře Hór mohli pohřbít, se také nezdá pravděpodobné, protože dodnes nikdo netuší, kde se hrob Árona nachází. Izraelský dům oplakával Árona třicet dní.

Teprve potom táhli dál.

PRVNÍ BOJE A KONEC MOJŽÍŠOVA ŽIVOTA

Hospodin mi řekl: Nedotírej na Moába a nedráždi ho k válce, neboť z jeho země ti nedám do vlastnictví nic. Ar jsem dal do vlastnictví synům Lotovým.

Přejděte potok Zered. Doba, kterou jsme putovali z Kádeše, až jsme překročili potok Zered činila třicet osm let, dokud z tábora nevyhynulo celé pokolení bojovníků, jak jim přísahal Hospodin.

Hospodin ke mně promluvil: Dnes procházíš moábským územím a přibližuješ se k Amónovcům. Nedotírej na ně a nedráždi je. I tuto zemi jsem dal do vlastnictví synům Lotovým.

(V.M.2, 1 – 19)

Územím Ezauovců, Moábců i Amónovců tedy Izraelci pouze prošli. Ezau byl bratr Jákoba, Moábci a Amónovci potomky Abrahamova synovce Lota.

Boje nastaly až po vstupu na území emorejského krále Síchona. A rozhodně se nejednalo o pouhé šarvátky. Cílem byla likvidace potomků Kanána. Proto nařídil Hospodin Mojžíšovi vyprovokovat válku s Emorejci.

Hospodin mi řekl: Vzhůru, táhněte dál až přejdete potok Arnón. Vydal jsem ti do rukou krále Síchona a jeho zemi. Začni ji obsazovat a vydráždi ho tak k válce.

Síchon vytrhl proti nám do Jahsy k boji s veškerým svým lidem. A Hospodin, náš Bůh, nám ho vydal. Porazili jsme ho i s jeho syny a všechen jeho lid.

V oné době jsme dobyli všechna jeho města, vyhubili jsme každé jeho město jako klaté, muže, ženy i děti; nenechali jsme nikoho vyváznout. Až do Gileádu pro nás nebyla žádná tvrz nedobytná; to vše nám vydal Hospodin, náš Bůh. (V.M. 2, 24 – 37)

Potom jsme se obrátili a táhli vzhůru cestou k Bášanu. Tu proti nám vytrhl k boji do Edrei bášanský král Óg s veškerým svým lidem.

Ale Hospodin mi řekl: Neboj se ho, neboť jsem ti ho vydal do rukou, všechen jeho lid a jeho zemi. Naložíš s ním, jako jsi naložil s emorejským králem Síchonem.

Tak nám Hospodin, náš Bůh, vydal do rukou i bášanského krále Óga s veškerým jeho lidem. Pobili jsme je a nikdo nevyvázl.

Nebylo žádné tvrze, kterou bychom jim nevzali, celkem šedesát měst. … Všechna tato města byla opevněna vysokými hradbami a branami a závorami. (V.M. 3, 1 – 5)

Jozuovi jsem v té době přikázal: Na vlastní oči jsi viděl všechno, co Hospodin, váš Bůh, učinil těm dvěma králům.

Tak učiní Hospodin všem královstvím, jimiž budeš procházet. Neboj se jich, vždyť Hospodin, váš Bůh, bojuje za vás.

(V.M. 3, 21 – 22)

Mojžíš byl nejbližším Hospodinovým spolupracovníkem a dobře věděl, co říká. Přes spousty chyb, které Izraelci měli, nebyli národem, který by se toužil proslavit vítězstvím ve válce. Proto Jozua nabádá slovy: Neboj se jich, vždyť Hospodin bojuje za vás.

A sám Hospodin o bojových úspěších Izraelců při obsazování Kanánu řekl: Izrael národ nesmyslný jest a nemající rozumnosti. Kdyby moudří byli, rozuměli by tomu, prohlédali by na poslední věci své.

Jak by jich jeden mohl honit tisíc, a dva pryč zahnat deset tisíců? (V.M. 32, 28 – 31)

Přes veškerou Hospodinovu snahu, čtyřicetileté putování pouští a výměnu generací se totiž Izraelci nezměnili. Způsob života místních lidí jim byl natolik blízký, že pro ně nebyli nepřítelem. Navzdory Hospodinovým nařízením se s nimi přátelili, pořádali oslavy pohanských bohů a plodili společné potomky. Právě to ale Hospodin nemohl připustit.

Když Izrael pobýval v Šitímu, začal lid smilnit s Moábkami. Zvali totiž lid k obětním hodům svého božstva a Izraelci hodovali a klaněli se mu.

Proto Hospodin vzplanul proti Izraeli hněvem a přikázal Mojžíšovi: Vezmi všechny představitele lidu a nech ty nešlechetníky viset na slunci.

Potom řekl Mojžíš izraelským soudcům: Pobijte každý ze svých mužů ty, kteří se spřáhli s Baal-peórem. Mrtvých při té pohromě bylo čtyřiadvacet tisíc. (IV. M. 25, 1 – 9)

Čas Mojžíšova života se pomalu nachýlil a Hospodin mu to oznámil stejně věcně, jako Áronovi. A také Mojžíš přijal zprávu o své smrti naprosto klidně.

Mrzelo ho ale, že s Izraelci nedojde až do cíle, a tak znovu požádal Hospodina, zda by mu nedovolil vejít do země, ležící na druhém břehu Jordánu.

Hospodinova odpověď však byla jasná.

Máš dost. O této věci už ke mně nemluv. Vystup na vrchol Pisgy a rozhlédni se na západ, na sever, na jih a na východ; na vlastní oči se podívej. Tento Jordán však nepřejdeš. (V.M. 3, 25 – 28)

Pak Hospodin řekl: Vystup na pohoří Abárím a pohlédni na zemi, kterou jsem dal Izraelcům. Až ji uvidíš, budeš i ty připojen ke svému lidu, tak jako k němu byl připojen tvůj bratr Áron.

(IV.M. 27, 12 – 13)

Posledním závažným Mojžíšovým úkolem bylo zorganizování vojenského tažení proti Midjáncům, jejichž ženy a modly Izraelce tak silně ovlivnily.

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Vykonáš za syny Izraele pomstu na Midjáncích a pak budeš připojen ke svému lidu.

Mojžíš tedy promluvil k lidu: Vyzbrojte své muže k boji, aby se vrhli na Midjána a vykonali na Midjánu Hospodinovu pomstu. Pošlete do boje z každého izraelského pokolení tisíc mužů. Poslal s nimi Pinchasa, syna kněze Eleazara, se svatou zbrojí a válečnými trubkami. (IV.M. 31, 1 – 6)

Tato svatá zbroj byla mimořádně účinná zbraň. S její pomocí totiž Izraelci dosáhli naprosto jednoznačného vítězství. Všechny muže pobili, města i hradiště vypálili a jejich majetek ukořistili.

Po návratu z výpravy podali velitelé útvarů Mojžíšovi hlášení, ze kterého vyplývá, že v tomto boji neměli Midjánci ani tu nejmenší šanci.

Tu přistoupili k Mojžíšovi vůdcové vojenských útvarů, velitelé nad tisíci a nad sty, a řekli mu: Tvoji služebníci pořídili soupis bojovníků, kterým veleli, a nechybí ani jeden z nás.

(IV. M. 31, 48 – 49)

Dokonce se lze domnívat, že Hospodin půjčil Izraelcům technicky vyspělé zbraně. Za zamyšlení totiž stojí očistné procedury, kterými museli po návratu z boje projít nejen všichni bojovníci a zajatci, ale i jejich oblečení a veškeré ukořistěné předměty.

Příkaz k provedení dekontaminace vydal Hospodin formou zákona.

Vy se utáboříte na sedm dní venku za táborem. Každý, kdo někoho zabil, i každý, kdo se dotkl skoleného, bude se očišťovat od hříchu třetího a sedmého dne, jak vy, tak vaši zajatci.

Očistíte od hříchu i každé roucho a každou koženou nádobu, každý výrobek z kozích kůží i všechno dřevěné nářadí.

Kněz Eleazar řekl bojovníkům, kteří se zúčastnili bitvy: Toto je nařízení zákona, který vydal Hospodin Mojžíšovi: Zlato, stříbro, měď, železo, cín a olovo, vše, co snese oheň, přepálíte ohněm a bude to čisté; musí se to však očistit od hříchu také očistnou vodou. Všechno, co nesnese oheň, properete vodou. Sedmého dne si vyperete roucha a budete čistí. Potom vstoupíte do tábora. (IV.M. 31, 19 – 24)

Mojžíš pak znovu zopakoval Izraelcům povinnosti a varoval je před odklonem od Hospodina.

Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kananejce, Perizejce, Chivejce a Jebůsejce, sedm národů početnějších a zdatnějších, než jsi ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich, ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. (V.M. 7, 1 – 3)

Hospodin, tvůj Bůh, zažene ty národy před tebou poznenáhlu. Nemůžeš s nimi rychle skoncovat, aby se proti tobě nerozmohla dravá zvěř. Hospodin ti je však vydá ochromené velkým zděšením, dokud nebudou vyhlazeni. (V.M. 7, 22 – 23)

Mojžíš Izraelce důrazně varoval: Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, o které přísahal tvým otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ti ji dá, a dá ti veliká a dobrá města, která jsi nestavěl, domy plné všeho dobrého, které jsi nenaplnil, vykopané studny, které jsi nevykopal, vinice a olivoví, které jsi nevysadil, a budeš jíst a nasytíš se, pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země. (V.M. 6, 10 – 12)

Potom Mojžíš přestoupil před Izraelce a oznámil jim: Je mi dnes sto dvacet let, nemohu již vycházet ani vcházet, a Hospodin mi řekl: Nepřejdeš tento Jordán. (V.M. 31, 1 – 2)

Přestože Mojžíš před Izraelci prohlásil, že už není schopen kvůli svému vysokému věku vykonávat své povinnosti, následující popis událostí o něm hovoří jako o zdravém a zdatném muži, který na horu Nebó vystoupil v dobré fyzické kondici.

Po té, co mu Hospodin ukázal zemi za Jordánem, však zemřel.

Mojžíš vystoupil z Moábské pustiny na horu Nebó, na vrchol Pisgy; ta je naproti Jerichu. Hospodin mu ukázal celou zemi: Gileád až po Dan, celý kraj Neftalího i zemi Efraimovu a Manasesovu a celou zemi Judovu až k Zadnímu moři, i Negeb a okrsek Jerišské pláně, Palmové město, až Sóaru.

Pak mu Hospodin řekl: Toto je země, o které jsem přísahal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi slovy: Dám ji tvému potomstvu.

Dal jsem ti jí spatřit na vlastní oči, ale nepřejdeš tam. (Ale jak? Z vrcholu hory Nebó mu jí ukázat nemohl).

I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, tam v moábské zemi podle Hospodinovy výpovědi. Pochoval ho v údolí v moábské zemi naproti Bét-peóru. (Přece ho nenesl z hory do údolí na zádech)!!

Nikdo až dosud nezná jeho hrob. (Hrob jeho bratra Árona také nikdo nezná).

Bylo mu sto dvacet let, když umřel. Zrak mu nepohasl a svěžest ho neopustila. (V.M. 34, 1 – 7)

Mojžíš údajně zemřel (Luk.9, 30 – 31) za ne zcela jasných okolností v přítomnosti Hospodina, Boha Izraele, kolem roku 1410 př. Kr.