Hospodin stvořil člověka


HOSPODIN STVOŘIL ČLOVĚKA


Hospodin Bůh tedy vzal člověka, kteréhož byl učinil, a uvedl ho do ráje v zemi Eden, aby tam žil a pracoval. Po ráji se mohl pohybovat svobodně, jen nesměl jíst jakési zvláštní ovoce, ovoce vědění dobrého a zlého. Za porušení tohoto zákazu mu údajně hrozila smrt.

Podivné na ráji však nebylo jen ovoce vědění, ale také to, že ačkoli Hospodin stvořil člověka jako muže a ženu, žil a pracoval tam Adam sám. Hospodinovi se však po nějaké době Adama zželelo a rozhodl se mu život usnadnit.


Řekl také Hospodin Bůh: Není dobré být člověku samotnému; učiním mu pomoc, která by při něm byla. (Dal Adam jména všem hovadům i ptactvu nebeskému a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není nalezena pomoc, která by při něm byla).

Protož uvedl Hospodin tvrdý sen na Adama, vyňal jedno z žeber jeho a to místo vyplnil tělem. A z toho žebra vzdělal Hospodin ženu a přivedl jí k Adamovi.


Hospodin tedy přivedl Adamovi ženu jako pomocnici při práci. Proč k tomu však potřeboval jeho žebro?

Adam se podrobil operačnímu výkonu prováděnému v celkové anestézii (tvrdý sen), a k takovému zákroku musel mít Hospodin důvod. Lze totiž jen těžko přijmout tvrzení, že z jednoho Adamova žebra byla stvořena celá dospělá žena.


Pokud bychom ale připustili, že ráj v Edenu nebyl ovocný sad, že ovoce poznání dobrého a zlého nebylo skutečným ovocem, a že v době, kdy žil Adam v ráji, už lidé dávno plnili Boží příkaz a přirozeným způsobem naplňovali Zemi, pak by vše dostalo smysl. Adam nebyl prvním člověkem na Zemi, ale byl prvním, kdo byl přetvářen na rovnocenného partnera svých stvořitelů, a Evu mu Bůh přizpůsobil.


Ve vesmíru totiž není inteligentní život limitovaný časem a Adam s Evou měli mimo jiné dosáhnout i nesmrtelnosti. Proto je Hospodin před tímto ovocem varoval slovy: Nebudete ho jíst, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.

Údajný had však říká: Nikoli nezemřete smrtí! Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jíst budete, otevřou se oči vaše; a budete jako Bohové, vědouce dobré i zlé. Adamova žena tedy zákaz porušila a porušil ho i Adam.


I řekl Hospodin Bůh ženě: Co jsi to učinila? Velice rozmnožím bolesti tvé a počínání tvá, s bolestí budeš rodit děti, pod mocí tvého muže bude žádost tvá a on panovati bude nad tebou.

Adamovi také řekl: Že jsi uposlechl hlasu ženy své a jedl jsi, zlořečená země pro tebe, … V potu tváře své chléb jíst budeš, dokud se nevrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. Neboť prach jsi a v prach se navrátíš.(I.M. 3, 1 – 19)


Pak o vzniklém problému informoval ostatní: Teď je člověk jako jeden z nás, věda dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života a byl živ navěky. Proto jej Hospodin vyhnal ze zahrady v Edenu. (I.M. 3, 22 – 23)


Had ale Evě nelhal. Přestože Adam s Evou zákaz Hospodina porušili, zůstali naživu. Jen jejich život se zásadním způsobem změnil. Adam byl potrestán fyzickou prací a Eva rozením dětí. To potvrzuje domněnku, že v Edenu byli z jiného důvodu. Svoji šanci však promarnili a vrátili se k životu běžných smrtelníků.

Tím dostává smysl jak varování Hospodina: Nebudete ho jíst, abyste nezemřeli, tak tvrzení hada: Nikoli nezemřete smrtí.


Prohlášení Boha Izraele o tom, že stvořil člověka, rozmnožil potomstvo Abrahama a vytvořil izraelský národ, nejsou jen pouhé slovní obraty. To, že zasahoval do kvality dětí předem určených rodičů, vyplývá ze zápisů vedených o jejich narození. Narození takového dítěte je vždy zaznamenáno kombinací údajů: Poznal, počala, porodila. Od tohoto základního vzorce jsou pak odvozeny všechny ostatní varianty.


 Poznal, počala, porodila - dítě zplozené přirozeným způsobem.

 Poznal, ………., porodila - Hospodin zasáhl do genomu dítěte.

 ………., počala, porodila - umělé oplodnění bez přímé účasti

 partnera.

 ………., ………., porodila - náhradní matka.


Proto Hospodin říká: Nyní slyš, Jákobe, můj služebníku, Izraeli, jehož jsem vyvolil. Toto praví Hospodin, který tě učinil, který tě vytvořil v životě matky a pomáhá ti.(Iz. 44, 1 – 2)




ADAM A EVA

Adam Evu poznal, ta počala a porodila Kaina. (V tomto případě Hospodin nijak do genomu Kaina nezasáhl).

Pak ale Eva řekla: Obdržela jsem syna na Hospodinu, a porodila jeho bratra Ábela. (Adam k ní nevešel, ona nepočala, pouze porodila). Proto není nikde uvedeno, že byl synem Adama. Byl Kainovým bratrem, protože měli společnou matku.

Poznal pak ještě Adam Evu, ženu svou, i porodila syna a dala mu jméno Šét, tzn. Vložený. Řekla: Bůh mi vložil do klína jiného potomka místo Ábela.


Podíváme-li se na Adamovy potomky, okamžitě nás zaujme vysoký věk, kterého se dožívali. Těžili pravděpodobně ze změn, kterých už dosáhl Adam v Edenu.

Přesto vývoj člověka neprobíhal podle Hospodinova plánu a nezdařil se ani pokus s Božími syny a dcerami lidskými, plodícími společné potomky. (Popírá však hypotézu o náhodném vzniku života ve vesmíru). Hospodin toto období ukončil potopou.




NOE A JEHO RODINA

Po potopě se Hospodinem vybraná skupina osmi lidí, (Noe, jeho žena a tři synové s manželkami), nacházela v morálně sterilním prostředí. Přesto problémy mnoha národů vznikly právě v této rodině. Jejich původ vysvětluje příběh o narození Kanána.

Byli pak synové Noa, kteří vyšli z korábu: Sem, Cham a Jáfet; a Cham byl otec Kanánův. Noe pak obíraje se zemí, začal dělat vinice. A pije víno, opil se a obnažil se uprostřed stanu svého.

Viděl pak Cham, otec Kanánův, hanbu otce svého a pověděl oběma bratřím svým vně. Tedy vzali Sem a Jáfet oděv, položili ho na ramena svá a jdouce pozadu, zakryli hanbu otce svého; procítiv pak Noe po svém víně, zvěděl, co mu učinil jeho syn mladší. I řekl: Zlořečený Kanán, služebník služebníků bude bratřím svým.

(I.M. 9, 18 – 25)


Proč však Noe kvůli chybě svého syna Chama zlořečil vnukovi Kanánovi? Co bylo příčinou toho, že byl za chybu otce postižen syn?

V Mojžíšově třetí knize, v části, zabývající se intimními vztahy, se říká: Nižádný člověk k žádné přítelkyni krevní nepřistupuj k obnažení hanby její. Hanby otce svého a matky své neodkryješ; matka tvá jest, neodkryješ hanby její. Hanby ženy otce svého neodkryješ, nebo hanba otce tvého jest.

(III.M. 18, 6 – 8)


A kdokoli by obcoval se ženou otce svého, hanbu otce svého odkryl. (III.M. 20, 11)


Příběh ve skutečnosti říká, že Cham, syn Noa , zplodil svého syna Kanána se svojí matkou. Tím znehodnotil gen. informace, které pak Kanán předal svým synům. Souvislost jejich jmen s národy, s nimiž měl později Hospodin potíže, je nepopiratelná.

Kanán zplodil: Sidona, Heta, Jebuzea, Amorea, Gergezea, Samarea, Hevea, Aracea, Sinea, Aradia a Amatea.

(I.M.10, 15; I.M.15, 18; V.M.7, 1; Joz. 3, 9)




ABRAHAM A SÁRA

Abraham byl jedním ze tří bratrů, (Abram, Háran a Náchor), které jejich otec Táre zplodil ve svých sedmdesáti letech v Uru Kaldejských. (Sumer, jižní Mezopotámie).

Háran zplodil syna Lota a dcery Milku a Jisku. (Zemřel ale mladý). Náchor si vzal za ženu svoji neteř Milku, dceru bratra Hárana, a Abram nevlastní sestru Sarai.

Táre odešel s Abramem, Sarai a Lotem do Cháran. Tam Hospodin Abramovi řekl:

Vyjdi ze země své a z příbuznosti své i z domu otce svého do země, kterou ti ukáži. A učiním tě v národ veliký. Semeni tvému dám zemi od řeky Egyptské až do řeky té veliké, řeky Eufratu. (I.M. 12, 1 – 2; I.M. 15, 17 – 18)


Svého prvního syna Izmaela však Abram zplodil ve svých osmdesáti pěti letech s egyptskou služebnou své ženy Agar. Všel k ní, ona počala a porodila.(Sarai už bylo sedmdesát pět let, přestal jí běh ženský a počít tedy nemohla).

Třináct roků po narození Izmaela, (to mu bylo devadesát devět) navštívil Hospodin Abrama a řekl: Budeš otcem národů mnohých. Nebudeš se už jmenovat Abram; tvé jméno bude Abraham. A Sarai, manželce své, už nebudeš říkat Sarai, ale Sára bude její jméno. Neboť požehnám jí a dám ti z ní syna; svou smlouvu utvrdím s Izákem, kterého ti Sára porodí po roce, při tomto čase.

Navštívil pak Hospodin Sáru, tak jak řekl; a učinil Sáře, jak mluvil, neboť počala a porodila Abrahamovi syna v ten čas, který předpověděl. (Abraham byl starý a k Sáře nevešel. Počala a porodila jenom proto, že jí Hospodin učinil jak řekl. Otcovství Abrahama však potvrdil). (I.M. 21, 1)




IZÁK A REBEKA

Abrahamovi bylo sto čtyřicet let, když ženil syna Izáka. Na příkaz Hospodina však musela jeho nevěsta také pocházet z rodiny Abrahama a Sáry. Úkolem, přivést Izákovi tuto Hospodinem vybranou nevěstu, pověřil Abraham správce svého majetku.

…, abys nebral manželky synu mému ze dcer Kananejských, Ale půjdeš do země mé a příbuznosti mé; a odtud vezmeš manželku synu mému Izákovi. (I.M. 24, 1 – 7)


Tam správce nalezl Rebeku, vnučku Abrahamova bratra Náchora, který si vzal v Uru za ženu svoji neteř Milku. Na otázku, zda mu Rebeku pro Izáka dají, odpověděli: Od Hospodina vyšla věc tato; … nechť je manželkou synu pána tvého, jak řekl Hospodin. (I.M. 24, 50 – 60)


Za zamyšlení ale stojí, že po svatbě Izáka s Rebekou se Abrahamovi !! narodilo dalších šest synů. Pokud si však uvědomíme, že se Abraham smál už tomu, když mu Hospodin oznámil narození Izáka, a to mu ještě nebylo ani sto let, že když zemřela Sára, bylo mu sto třicet sedm, takže posílal správce do Cháran pro Izákovu nevěstu jako stařec sešlého věku (I.M. 24, 1), jsou následující informace udivující.


Abraham pak opět pojal ženu jménem Ceturu, která mu porodila Zemrana a Jeksana a Madana a Madiana, Jezbocha a Suecha. (pouze porodila) !!


V tomto případě je manipulace s Abrahamovým genetickým materiálem mnohem pravděpodobnějším vysvětlením, než jeho zálety, zvláště když dále čteme toto: Jeksan potom zplodil Sábu a Dedana. Synové pak Dedanovi byli: Assurin, Latuzim a Laomin. Synové Madianovi: Efa, Efer a Enoch a Abida a Helda. Ale pozor! Všichni ti synové byli Cetury!!! Dedanovi synové už však měli být jejími pravnuky.(I.M. 25, 1 – 4)


Cetura tak porodila Abrahamovi v jeho vysokém stáří, a aniž by k ní vešel, šest dalších synů, a byla dokonce matkou i dětí, narozených až v následujících generacích.


Ale ani Izák s Rebekou to neměli s potomky snadné. Rebeka byla stejně jako Sára dlouho neplodná. I u ní totiž stanovil termín narození dítěte Hospodin. (Počala až po dvaceti letech). A nejen, že v zápisu o narození Jákoba není poznámka o tom, že by k ní Izák všel, ona ke svému překvapení zjistila, že čeká dvojčata. (Jak to zjistila)? Z následujících událostí dokonce vyplývá, že své poslání znala a s Hospodinem spolupracovala.


A když se děti potískaly v životě jejím, řekla: Má-li to tak být, proč jsem já počala? Šla tedy, aby se zeptala Hospodina. A Hospodin jí řekl: Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. (Počala, porodila).


I vyšel první, ryšavý celý a jako oděv chlupatý; i nazvali jméno jeho Ezau.

Bylo ale narození Ezau Hospodinovým záměrem, nebo šlo o nedopatření? Vzhledem ke způsobu, jakým byl tento představitel pravděpodobně člověka Neandertálského připraven o práva prvorozeného, došlo k omylu. Hospodin totiž musel improvizovat a tuto situaci napravit s pomocí Rebeky a Izáka. (Omyl potvrzuje např. Mal.1, 2 – 4)

A tak Izák pojednou vážně onemocněl, oslepl, a svému staršímu synovi oznámil, že se přiblížil den jeho smrti.


Když Izák zestárl, jeho oči pohasly. I zavolal svého staršího syna Ezaua a řekl mu: Hle jsem už starý a neznám den své smrti. Vezmi si nyní zbraně, toulec a luk, vyjdi na pole a něco pro mě ulov. Připrav mi oblíbenou pochoutku a přines mi ji, abych ti mohl požehnat, dříve než umřu. (I.M. 27, 1 – 4)


Byl to chytrý tah. Jakmile totiž Ezau odešel, vzal Jákob ze stáda dvě kůzlata a donesl je Rebece, která Izákovi jeho oblíbené jídlo připravila. Těžce nemocný a slepý Izák pak omylem požehnal Jákobovi.

To, že k záměně bratrů dojde, bylo jasné už od počátku, ale sám Jákob z této situace radost neměl. Svého silného a chlupatého bratra se bál.


Řekl Jákob Rebece, matce své: Víš, že Ezau, bratr můj, je člověk chlupatý, a já jsem člověk hladký.

A vzala Rebeka nejlepší šaty Ezau, syna svého staršího, které měla u sebe v domě, a oblékla Jákoba, syna svého mladšího. A kožkami kozelčími obvinula ruce jeho a díl hladký hrdla jeho. (I.M. 27, 11 – 16)


Když se Ezau vrátil z lovu, bylo vše vyřízeno. Něco takového však Ezau přijmout nedokázal a rozhodl se Jákoba zabít. Ten proto musel z domova uprchnout.




JÁKOB, LEA A RÁCHEL

Hospodinem střeženým pokračovatelem rodové linie byl jednoznačně Jákob. I jemu totiž otec Izák přikázal: Nepojímej ženy ze dcer Kananejských, ale jdi do rovin aramských do Pádan Syrské, do domu Bathuele, otce matky své, a pojmi manželku ze dcer Lábana, strýce svého. (I.M. 28, 1 – 5)


Příběh Jákoba popisuje zrod dvanácti kmenů izraelského národa. Po příchodu do Pádan Syrské se Jákobovi zalíbila Ráchel, mladší ze dvou dcer strýce Lábana, a nabídl mu za ní sedm let služby. Lában souhlasil a po sedmi letech Jákobovy služby svatbu skutečně vystrojil. Jákob ženitbu řádně zapil, ale ráno toho litoval. Lában ho podvedl.


Tedy sezval Lában všechny muže místa toho a učinil hody. Večer pak vzal Leu, dceru svou, a uvedl jí k němu; a on všel k ní.

(I.M. 29, 22)


Lában své počínání vysvětlil místním zvykem vdát dříve dceru starší, a spor pak vyřešili novou smlouvou. Za týden se tak stala ženou Jákoba i Ráchel a vše dopadlo přesně podle Hospodinova plánu, protože bez jeho svolení by si Lában něco takového nikdy nedovolil. Jákobova zdánlivě nepovedená ženitba jeho útěk z domova dokonale zhodnotila. Jákob měl dvě ženy. Mladší Ráchel, kterou miloval, a její sestru Leu, která mu byla lhostejná. Nebýt Lábanova podvodu, nikdy by se jeho ženou nestala.

Pro Hospodina však byla Lea naprosto nepostradatelná. Musel ale dosáhnout toho, aby rodila jejich společné potomky. A právě k tomu využil záměny děvčat o svatební noci. Jákob měl dvě ženy a čtrnáct let nesměl z Cháran odejít. Hospodin začal tvořit.


Víme tedy, že: Lában vzav dceru Leu, uvedl jí k Jákobovi; a on všel k ní. Po týdnu Jákob získal Ráchel a všel také k Ráchel a miloval jí víc než Leu.


Vida pak Hospodin, že nemá Lea lásky, otevřel život její; Ráchel pak nechal neplodné. Lea tedy počala a porodila syna a nazvala jméno jeho Ruben.

Po jeho narození řekla: Nyní už milovat mě bude muž můj, čímž sama potvrdila, že jí Jákob nemiloval. K tomu, že k ní všel, došlo podvodem. Hospodin však život Lei otevřel, a tak počala a porodila. (Všel, počala, porodila). (I.M. 29, 28 – 30)


I počala opět a porodila syna, (přestože jí Jákob nemiloval a nevešel k ní), a řekla: Jistě uslyšel Hospodin, že jsem v nenávisti, a proto dal mi i tohoto. A nazvala jméno jeho Simeon. (Byla dokonce v nenávisti, takže jí i tohoto syna dal Hospodin).

A opět počala a porodila syna a řekla: Již nyní připojí se ke mně muž můj, neboť jsem mu porodila tři syny. Z té příčiny nazváno jest jméno jeho Léví. (Z toho co řekla po jeho narození jasně vyplývá, že s ní Jákob nežil).

I počala ještě a porodila syna a řekla: Již nyní chválit budu Hospodina. Proto nazvala jméno jeho Juda; i přestala rodit.

(I.M. 29, 30 – 35)


Přestože k ní Jákob vešel pouze o svatební noci, počala a porodila mu čtyři syny.

Ráchel však otěhotnět nemohla. Rozhodla se proto vyřešit svůj problém podobně jako Sára s Abrahamem. Řekla Jákobovi: Zde je má služebnice Bála. Vejdi k ní, aby rodila na má kolena, a budu mít syny z ní.


A dala mu Bálu, služebnou svou za ženu; a všel k ní Jákob. Tedy počavši Bála, porodila Jákobovi syna. Ráchel mu dala jméno Dan. Opět počavši Bála, porodila Jákobovi syna druhého. Ráchel ho nazvala Neftalím.


Bála sice Jákobovi dva syny porodila, ale jejich biologickou matkou byla rozhodně Ráchel. Tvrzení, že Jákob všel k Bále a ona počala totiž porušuje logiku příběhu. Jeho ženy musely pocházet z Lábanovy rodiny. I v knize Rút se říká: Dejž Hospodin, aby žena vcházející do domu tvého byla jako Ráchel a jako Lea, kteréžto dvě vzdělaly dům Izraelský. (Rút 4, 11). Skutečnosti odpovídá až popis narození Jákobových synů Gáda a Assera, které porodila služebná Lei Zelfa.


Když Lea viděla, že přestala rodit, vzala svou služku Zelfu a dala jí Jákobovi za ženu. A porodila Zelfa, služebná Lei, Jákobovi syna. Lea mu dala jméno Gád.

Porodila také Zelfa, služebná Lei, syna druhého. Tomu dala Lea jméno Asser.


Ani u jednoho ze synů, které porodila služebná Zelfa, není uvedeno, že by k ní Jákob všel, nebo že by počala. Ona je porodila. Bála a Zelfa byly náhradními matkami.


Jákob už byl otcem osmi synů, ale Hospodinovu práci komplikoval jeho nezájem o Leu. Vše vyřešil až spor o jablíčka, která Lea dostala od svého syna Rubena. Také ten však potvrzuje, že Jákob žil jenom s Ráchel. Lea jí totiž vyčetla: Zdá se ti snad málo, že jsi mi vzala muže? Chceš mi vzít i jablíčka od mého syna? Na to Ráchel řekla: Tak ať za ta jablíčka od tvého syna spí tuto noc s tebou.


Když Jákob přicházel navečer z pole, vyšla mu Lea vstříc a řekla: Musíš vejít ke mně, najala jsem tě za mzdu, za jablíčka od mého syna. I spal s ní té noci.

I uslyšel Bůh Leu, kterážto počala a porodila syna pátého. I dala mu jméno Izachar. I počala opět a porodila šestého syna Jákobovi. (Aniž k ní všel).

I řekla Lea: Obdařil mne Bůh darem dobrým; již nyní bydliti bude se mnou muž můj. A nazvala jméno jeho Zabulon. (Její přání, stejně jako mimořádně prožitá noc s Jákobem hovoří jasně). Potom porodila dceru, a nazvala jméno její Dína. (I.M. 30, 1 – 21)


Teprve po mnohaletém čekání otěhotněla také Ráchel. Podobně jako Abraham se Sárou a Izák s Rebekou, nemohli ani Jákob s Ráchel ovlivnit, kdy se tak stane.


A rozpomenuv se Bůh na Ráchel, uslyšel jí a otevřel život její. Tedy počala a porodila syna a řekla: Odejmul Bůh pohanění mé. A nazvala jméno jeho Jozef.


V té době už Jákobovi končila druhá sedmiletá smlouva a rozhodl se vrátit domů. Lában ho ale zdržoval. Během jeho služby si totiž pomohl k velkému majetku, protože Hospodin poskytoval Jákobovi odbornou pomoc.

To, že Hospodin zasahoval nejenom do kvality Jákobových potomků, ale že také významně ovlivňoval jeho chovatelské výsledky, vyplývá ze způsobu, jakým zabezpečil Jákobovu rodinu.


Lában Jákobovi řekl: … zůstaň se mnou, nebo vskutku jsem poznal, že požehnal mi Hospodin pro tebe. Řekl také: Oznam mi zejména mzdu svou, a dám ti ji.


Jákob tedy zůstal, a na dotaz, jakou požaduje mzdu, Lábanovi řekl: Nemusíš mi dávat vůbec nic. Budu dál pást a střežit tvé ovce, když pro mne uděláš tuto věc: Projdu dnes všechny tvé ovce a kozy a vyřadím z nich všechna načernalá jehňata a skvrnitá kůzlata; to bude má mzda. Od zítřka se bude má poctivost osvědčovat takto:

Když přijdeš přehlížet mou mzdu, všechno, co nebude mezi mými kůzlaty skvrnité a strakaté a mezi jehňaty načernalé, pokládej za kradené. I řekl Lában: Hle, ó by tak bylo, jak jsi řekl.


Pro Lábana to byla natolik výhodná nabídka, že sám běžel tato zvířata od stáda oddělit. A aby měl naprostou jistotu, svěřil je pod dohled svých synů.


A odloučil toho dne kozly přepásané na nohách a strakaté …, a dal v ruce synů svých. Uložil pak mezi sebou a Jákobem místo vzdálí tří dnů cesty; a Jákob pásl ostatek dobytka Lábanova.

(I.M. 30, 25 – 36)


Další vývoj událostí je zaznamenán ve dvou rovinách. Ta krycí, a tedy plánovaně naivní verze říká, že k tomu, aby Lábanova zvířata rodila mláďata lišící se barvou srsti od svých rodičů, a to dokonce s předem určenými odlišnostmi, stačilo Jákobovi několik různě oloupaných prutů, položených do žlabů napajedel.

Ve druhé verzi už ale Jákob připisuje své šlechtitelské úspěchy Hospodinovi. Svým ženám totiž před návratem do Kanánu vysvětlil, jak skutečně došlo k tomu, že získal většinu majetku jejich otce.


Řekl jim: Vidím na vašem otci, že se ke mně nechová jako dřív. Ale Bůh mého otce je se mnou.

Vy samy víte, že jsem vašemu otci sloužil ze všech sil. Ale váš otec mě obelstil, desetkrát změnil mou mzdu. Bůh mu však nedovolil, aby mi provedl něco zlého.

Když říkal: Tvojí mzdou bude vše skvrnité, všechny ovce a kozy rodily skvrnitá mláďata.

A když řekl: Tvojí mzdou bude všechno pruhované na nohách, všechny ovce a kozy rodily mláďata pruhovaná. A tak Bůh odňal stáda vašemu otci a dal je mně. (I.M. 31, 5 – 9)


Aby se Jákob vyhnul nepříjemnému loučení s Lábanem, využil jeho nepřítomnosti, shromáždil svůj majetek a s celou rodinou tajně odešel. Nevěděl však, že Ráchel vzala otci jeho domácí bůžky. Lában měl konečně důvod se Jákobovi pomstít.

Svolal své muže a začal uprchlou rodinu pronásledovat. Opět ale zasáhl Hospodin. Nemohl dovolit, aby rozzuřený Lában jeho práci ohrozil, a důrazně ho varoval.

Lában poslechl, ale dal Jákobovi najevo, že nebýt Hospodina, dopadli by špatně.


Měl bych dosti moci, abych vám zle učinil, ale Bůh vašeho otce mi minulé noci řekl: Hleď, abys nemluvil s Jákobem jinak, než přátelsky.(I.M. 31, 28 – 29)


Hospodin sice Jákoba ochránil před Lábanem, ale toho čekalo setkání se starším bratrem, kterého před dvaceti lety připravil podvodem o prvorozenství. Pokračoval proto v cestě velice opatrně. Hospodin však vyřešil i tento problém. Dal Ezauovi za ztrátu prvorozenství území kolem pohoří Seir.

I pobral Ezau ženy své i syny své a dcery své a všecku čeleď svou i dobytek svůj a všecko jmění své, kterého nabyl v zemi Kananejské, a odebral se do země Seir před příchodem Jákoba, bratra svého. Jmění, jehož nabyli, bylo tak veliké, že nemohli sídlit spolu.

(I.M. 36, 7; V.M. 2, 4 – 5)


Jákobovi pak změnil Hospodin jméno z Jákoba na Izrael.(Jákob znamená úskočný). Své nové jméno získal v zápase se samotným Hospodinem.


Jákob pak odešel cestou svou. Tu se s ním potkali andělé Boží. Jakmile je Jákob spatřil, zvolal: To je tábor Boží. … Pak Jákob zůstal sám; tu zápasil s ním muž až do svítání. Neznámý mu řekl: Pusť mne, neboť svítá. Jákob však odvětil: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.

Jaké je tvé jméno? Odpověděl: Jákob. Tu řekl: Nebudou tě už jmenovat Jákob, ale Izrael, neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem

(I.M. 32, 1 – 30)


Svého druhého syna Ráchel porodila až po návratu do Kanánu. Byl to dvanáctý Jákobův syn, kterému ve chvíli, kdy po těžkém porodu umírala, dala jméno Ben – Oni. (Syn zmaru). Jákob ho však pojmenoval Benjamin (Syn zdaru).


Hospodin jím totiž dokončil základy svého lidu.


Když se Jákob vrátil do Kananejské země, jeho otec Izák ještě žil. Přestože byl ve svých stu letech natolik nemocný, že nerozeznal Jákoba od Ezau, dožil se sto osmdesáti let.


A bylo dnů Izákových sto osmdesáte let. I dokonal Izák a umřel a připojen jest k lidu svému; i pochovali ho Ezau a Jákob, synové jeho.

(I.M. 35, 28 – 29)


Závěr První Mojžíšovy knihy popisuje odchod Jákobovy rodiny z Kanánu a jejich příchod do Egypta. Jákob žil po příchodu do Egypta ještě sedmnáct roků, dožil se sto čtyřiceti sedmi let, a kolem roku 1.860 př. Kr. tam zemřel.